PŘÍRODNÍ FILOSOFIE. Mluwí-li se víceméně právem o krizi filosofie, poukazuje-li se na to, že dnešní filosofie se omezuje na pouhé řešení otázek noetických, tj. na přemýšlení o úloze subjektu a objektu při poznávání, je to hlavně proto, že příroda, toto nesmírné kolbiště spekulací metafyzických, vyklouzla filosofii z rukou a stala se kořistí fyziky, chemie, biologie, fyziologie, astronomie, geologie, mineralogie, atd. atd., zkrátka přírodních věd. Myslitel dnešních časů už se nemůže volně rozletět kosmem a stanovit např., jak to udělali první přírodní filosofové evropští, příslušníci školy tzv. „jónské" (viz Jónská neboli milétská filosofie), že „všechno" je voda nebo vzduch nebo země; nemůže jen tak beze všeho tvrdit,jak tomu bylo u Platóna, že stvořitel, demiurg, udělal svět, smísiv to, co je stejné a stálé, s tím, co se mění (viz Platón, IV); zkrátka filosof už nemůže svobodně a nepředpojatě komentovat přírodní dění; musí čekat na výsledky vědeckého zkoumání přírody, aby jimi doplnil svou koncepci světa, kdežto dřív předvídal a předjímal. Opravdu množství základních pojmů, hypotéz a teorií, s nimiž moderní přírodověda operuje nebo operovala, bylo už dávno naznačeno a tušeno v starých kosmologiích (z řeckého kosmos = harmonicky spořádaný vesmír), jakž se až do XVIII. století říkalo přírodní vědě a filosofii. Leukippos a Demokrit (v. t.) jsou praotci mechanismu a atomismu, tj. učení, že celý vesmír, a tudíž i tento svět, se skládá ze samostatných tělísek, atomů, a že všechno dění, všechno vznikání a zanikání věcí záleží jen v mechanickém přemisťování, spojování a oddělování těchto tělísek, kdežto Aristoteles byl praotec přirodovědního pojetí teleologického a vitalistického (srovnej Mechanismus a teleologie, též Vitalismus); Empedokles (v. t.) ve své filosofické básni zřetelně naznačil moderní evoluční ideu (viz vývojové teorie) o přežití nejschopnějšího a Herakleitos už dovedl přemýšlet o přírodě jako o neustálém boji protikladů, což je základní formule moderní přírodovědy marxistické.

Staří kosmologové ovšem nedospěli k těmto výsledkům pozorováním a ex perimentem, nýbrž rozumovou úvahou a intuicí; jejich pojetí přírody bylo docela jiné než naše; dnes slovem příroda označujeme, řečeno všeobecně, hvězdy a zemi a všechno, co na ní běhá a roste, kdežto staré slovo natura znamenalo jen o málo víc než podstata, substance věcí; pojem .matura" nemůžeme překládat moderním slovem příroda, nýbrž spíš přirozenost, povaha; podle scholastické definice přirozenost věcí je jejich „podstata, pokud si ji myslíme jako činnou nebo trpnou" „Tak mluvíce o přirozenosti ohně, koně, ovce atd. říkáme, že oheň přirozeností svou pálí, kůň jest bujný, ovce tichá." (Pospíšil, Filosofie podle zásad Tomáše Akvinského, I, 520) Takovéto pojetí přírody ovšem nevyžadovalo namáhavého sbírání faktů, empirie. Jen jeden jediný filosof starověký, Aristoteles, se podjal námahy empirického výzkumu přírody a evropské lidstvo vystačilo s výsledky jeho šetření málem dva tisíce let. Středověký kosmolog, vyzbrojen několika svazečky Aristotela, seděl ve své kobce a přemýšlelo přirozenosti věcí, aniž se podíval na nebe a aniž se podíval své družce do úst, aby se přesvědčil, má-li opravdu – jak tvrdil Aristoteles – miň zubů než muž. Jeho pojetí ohně, který svou přirozeností pálí, a ovce, jež svou přirozeností je tichá, bylo úzce sp jato s myšlenkou na Boha; palčivost ohně a bujnost koně pro něj byla bezprostředním projevem božské činnosti. Proto scholastikové nazývali Boha, pokud svou působností zachovává a řídí tento svět, přirozeností tvořivou (natura naturans), kdežto svět jakožto souhrn bytostí a věcí na tvořivosti boží závislých jim byl přirozeností stvořenou (natura naturata, srovnej Jan Scotus Eriugena). Lišení přírody tvořivé a stvořené se vyskytuje ještě u Spinozy.

Přírodověda nová, experimentální, empirická, vznikla za renesance. Tenkrát se celkový obraz vesmíru nesmírně změnil. Pevná klenba oblohy ustoupila představě nekonečnosti světů a nehnuta země se proměnila v prášek, poletující prostorem; v tomto prostoru nebylo kam umístit nebe, shromaždiště spravedlivých duší – zbylo jen peklo v žhoucích hlubinách zeměkoule. Stará „přirozenost" věcí se uzdála matematicky určitelnou a filosofická spekulace se utekla z oblastí smyslově vnímatelných do říše ducha a mravnosti. Tím se stalo – nejjasněji to vidíme u Descarta a u tzv. okkasionalistů -, že protiva mezi přírodou, hmotou, mechanismem na jedné straně a duchem, svobodou a mravností na druhé straně se vyhrotila do ostré protivy, jež nemohla vést jinam než k popření ducha vůbec – k materialismu, nebo k popření hmoty – k idealismu. Takto moderní jistota vědecká, nahradivši nevědecké blouznění středověké, vedla k nejistotám novým.

Rozchod mezi přírodními vědami a filosofií, o němž mluvím na počátku tohoto hesla, nastal v XVIII. století chvilkovým rozkvětem tzv. naturfilosofie. Nepřímým duchovním otcem tohoto směru byl Leibniz, který rozeznával dvojí pravdu, jednak rozumovou, nutnou, věčnou, metafyzickou, v zárodku založenou v každém rozumu (vérité de raison), jednak nahodilou, nenutnou pravdu zkuše-. nostní. Jeho žák a popularizátor WoljJ se pak dožadoval, aby pro každý vědní obor, tedy i pro přírodovědu, byla vytvořena jednak disciplína opřená o pojmově přesné, absolutně jisté a nutné principy, jednak disciplína empirická. Takovou apriorně vyvozenou, na nejvšeobecnějších pojmech hmoty, pohybu, síly, příčiny a účinu atd. založenou přírodovědu založil Kant a na Kanta navázali jeho romantičtí následovníci Fichte, Schelling a Hegel; a to je ta naturfilosofie, romantické pojetí přírody a vesmíru, pohrdající fakty, indukcí, empirií, pracným zjišťováním detailů, tříděním hornin a počítáním pestíků a tyčinek a zabývajících se jen přírodou „vůbec", hmotou „vůbec", životem „vůbec". Jak správně postřehuje Rádi, Schellingův žák Oken např. filosofuje směle o tom, že všechny elementy světa povstaly z nuly a že se vyvíjely v nerosty a v živé bytosti a že matematika je jedinou formou filosofických pravd atd., ale když dojde k jednotlivým zvířatům, nezmůže se na víc než na takové suché popisy: 3. řád. Raci. Hlava, hrud', zadek zřetelně oddělené, mají hrdelní štít a obyčejně pět párů větších noh. Žábry jsou samostatné u kořene noh. Oči na stopkách. .Jakaje to filosofie? Či není vůbec lze říci něco filosofického o racích, tj. nelze j ich pochopit svérázným způsobem? Hic Rhodus, hic salta!" (Rádi, Romantická věda, str. 106)

Přírodovědci přijímali zpočátku naturfilosofické fantazie příznivě; když se však zhroutila Heglova filosofie (viz Rozklad heglovství), nastal prudký obrat; přírodozpytci se s opovržením odvrátili od veškeré filosofie vůbec, zapověděli filosofům, aby jim nadále fušovali do jejich bádání, a matka všech věd, filosofie, zůstala sama se svou noetikou a logikou, z nedostatku lepšího se snažíc napodobit „vědeckost" svých odpadlých synů a pozvolna se stávajíc stále sušší, učenější a prázdnější, potichu a neškodně přemílajíc důkazy, jež nic nedokazovaly, a řešení, jež nic neřešila. Kdo chtěl poznávat, kdo žíznil po skutečnosti, po faktech, oddal se vědě. A kdo toužil po filosofii, tj. po všeobecném hledisku, jež by určilo jeho postoj k světu, jinak řečeno kdo si přál filosofického světového názoru, našel jej ve vědě také, neboť věda se neomezovala na striktní a přísné vědění o skutečnosti, nýbrž operovala se vší samozřejmostí se zkušenostně neopodstatněnými filosofickými dogmaty, jako byla např. základní a za neotřesenou považovaná představa mechanismu přírody, princip asociace představ v psychologii, psychiatrické dogma, že duševní choroby nejsou nic jiného než choroby mozku, atd.

Tak tomu bylo v 19. století. Na počátku 20. století však byla objevena radioaktivita a byly položeny základy teorie kvant, podle níž všechno dějství tohoto světa, jež dosavadní věda se odvažovala podřizovat hrubým principům mechaniky, jsou jen přibližný výsledek neuchvatitelného, zevšeobecňujícím zákonem nepředvídatelného přesložitého dění nesmírně drobounkých elementárních zrneček, z nichž je vybudována nikoli pouze hmota, nýbrž i světlo, magnetismus, elektřina, tepelné záření, vůbec všechny formy energie. Ve všech vědních oborech takřka současně nastaly krize, vedoucí k střízlivému poznání, že skutečnost je bohužel vždy jiná, než by si člověk-vědec přál- a že tudíž vědec si nesmí nic přát; mají-li jeho objevy mít objektivní platnost, musí potlačit všechny své sympatie i antipatie, své tužby, svá očekávání a své předpoklady, zkrátka všechny své popudy citové a volní. Říše hodnot (viz Hodnoty), uchvácena vědou, vrací se opět do lůna filosofie; filosofie se stala opět držitelkou svých starých výsad a práv. – Viz též Naturalismus.


[BACK]